close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
 

Impérium, bordel, a tak. II

19. července 2011 v 9:13 | The-Devil-in-Green |  Postřehy odjinud
No coment. Jen jsem zvědavá co a jesti bude nadále pronikat na veřejnost :D


Impérium, bordel, a tak.

14. července 2011 v 12:38 | The-Devil-in-Green |  Postřehy odjinud
Jen tak pro zajímavost, aby řeč nestála.... Tohle je i na mě moc :D

 


Moving out

8. července 2011 v 23:55 | The-Devil-in-Green
Je to už dlouho, co jsem neotevřela tuhle stránku. A dost možná je to škoda. Jak se tak dívám na svého kamaráda v záhlaví, zas tak úplně se mi ho opouštět nechce.

Ale částečně dávám přeci jenom sbohem. Stěhuji se ve své masce člověka odrostlého psaní pod depresivním vlkodlakem. Jenže on je krásnej. A já vim, že ho neopustim.

Pod rouškou sofistikované angličtiny se nyní častěji nacházím a budu nacházet na adrese http://earthling-me.blogspot.com/
Budu se těšit!

Lidem urcitym i neurcitym...

13. května 2011 v 18:16 | MyLittleDoom |  Memories
Uz mam dost toho, jak vsichni rikaj co vsechno by chteli, co vsechno udelaj a zmeni. Porad dokola o tom mluvi, jak za par let budou jinde a jak uz se na to tesi, ale tim to konci.
Sakra lidi, tim ze o tom budete mluvit, vase sny se nesplni. Chce se to hnout. Na co cekate? Az vam bude 21? Az bude leto? A co po lete? Konec skoly? Ok, a co pak? Pak az si na to vydelate? Ale nejdriv potrebujete nekde bydlet.. Tak nejdriv byt.. a vlastne taky auto. Ted nemuzu mam pritele.. Je to vazny. Svatba. Deti, pockam az vyrostou.. A kam ze se to vlastne moje mladi podelo? Kde je moje svoboda a nezavislost? Co se stalo s tim dobrodruznym clovekem plnym nadeji, odvaznych planu a krasnych snu? Kam se podel a kdy presne ze to odesel? Neodesel, zmizel. Pomalu se vytracel s kazdou promeskanou minutou s kazdou moznosti kolem ktere jsme prosli bez povsimnuti, ze takovych jeste bude.. Ale nic netrva vecne. S postupem casu moznosti ubyva a nekdy nakonec uplne zmizi. S nima mozna i touha a zustava jen smutek a zklamani z okamziku tolikrat predstavovanych, ale nikdy neuskutecnenych.
Necekejte. Ted je dnes. A neni treba naskocit na prvni vlak a odjet do neznama. Staci udelat prvni krok. A pak druhy a treti. A jit dal tim jednim smerem, neotacet se, nezastavovat.
Uz neni cas se vymlouvat, cekat na spravny okamzik, ci na pritele, ktery se prida. Cas nepocka. A i kdyz se nakonec ke svemu cili nedostanete, aspon se budete vedet, jak daleko jste schopni se dostat. Budete zit s tim, ze ste pro sve sny udelali vsechno, s pocitem naplneni, a to je pocit, ktery by menil malodko. Mozna zjistite, ze to za to vubec nestalo, ale neni i tohle zjisteni mnohem lepsi, nez si po zbytek zivota rikat ''kdybych''?
.
.
.
Na co, ze to jeste cekate?

Zase doma (?)

1. září 2010 v 14:01 | The-Devil-in-Green |  Memories
Je to více než dva měsíce, kdy jsem odjížděla s předsevzetím a přesvědčeím, že sem budu přidávat pravidelné info ze severu.
Článek nepřibyl ani jeden a já dneska vim, že to je nejlepší důkaz toho, že jsem byla šťastná.
Stále ještě pro mě totiž platí, že ta nejvýkonnější múza mě přepadá právě ve stavech nešťastných. 

Z krajů severských jsem se vrátila naladěná optimisticky se spoustou nápadů a plánů do budoucna. Kéž by mi to vydrželo a kéž se nenechám pozvolna a po kousíčcích okusovat a vysávat od lidských zamindrákovaných upírů, kterých mě tolik obklopuje.

Sem s tim

26. března 2010 v 21:45 | The-Devil-in-Green |  Memories
Zanedbanej kamarád vlkodlak v záhlaví si přímo řve o pozornost.
Jenže co napsat, aby toho nebylo moc a nebylo v hádankách? Věčné toť dilema.

Jenže pro koho ty články tady vlastně jsou? Jestli to čtou dva tři lidé? Ti toho stejně ví víc, než přiznám nainternetovou stránku.
Ach ano, není rozdíl v tom, jestli si to píšu propiskou na papír nebo ťukám do klávesnice. Snad jen ta alarmující spotřeba inkoustu.

Musím přiznat, že když si člověk s odstupem času pročítá starší články vznáší se v oblacích jak že je to úžasně záhadné tajemné a krásně formulované, co tu jednou za čas zplodí. Adrenalin z toho, že si jeho dílo třeba někdo přečte.
Přitom je jasné, že z toho ten náhodný čtenář zrovna moc nemá, když neděláte nic jiného, než že černou plochu pozadí zaplňujete nesouvislýma narážkama, úsečnýma větama a vzdechama ze svého nesrovnaného života. Těžko si z toho o vás udělá představu. Natož představu odpovídající skutečnosti.

Je to skrytej exhibicionismus během kterého jste stejně nejradši sami a neviděni. 
Paradox? Touha po uznání? Není za co. A to je na tom smutné.

Zvláštní jsou ta pseoudoanonymní místečka zvaná blogy. 
Kdyby sem člověk jednou za čas přihodil aspoň něco ze své tvorby... ono na to jednou dojde.

Ztrácím se...

19. března 2010 v 21:18 | MyLittleDoom |  Memories
Nedokážu být sama sebou. Nedokážu věřit lidem, kteří věří mně. Ztrácím důvěru sama v sebe a spolu s tím i ve všechno ostatní. Chci být tam, kde být nemůžu s lidmi, kteří už o to dávno nestojí. A ti kteří o to ještě stojí, o ty se nestarám. Ty zase nechci vidět já. A to zřejmě právě z toho důvodu, že oni zájem mají. Asi už nechci vidět nikoho. Můj život pomalu spadá do vyjetých kolejí, kde se pomalu střídají dvě pravidelné fáze s malou vsuvkou naděje. Fáze deprese, ve které pochybuju, že cokoliv má ještě smysl s fází, kdy o nikoho a o nic nestojim, protože nedokážu pochopit, proč by měl někdo stát o mě. Všem musí být přece lépe beze mě. To se dokola opakuje, až občas přijde ta naděje - fáze kdy cítím naději, že se z tohohle začarovaného kruhu kdy vymotám a že všechno nějak pokročí a bude jiné. Tahle fáze bohužel nikdy netrvá víc než den, zdaleka ne.

Možná jsem jen příliš arogantní a mám pocit, že se prostě liším a tudíž mi ostatní nemohou porozumět. Možná mám pocit, že jsem něco víc, ale v hloubi duše cítím, že nic než opak nemůže být k pravdě blíž. A možná jsme jen ztracená existence bez víry v cokoliv, co by za to stálo. Ale vzdát se nehodlám, to ne. Nechci prohrát. A tak tu jen sedím a tiše odpočítávám čas, který ještě zbývá. Sama. Bez jakéhokoli smyslu. Zatažené závěsy jako by mě dělily od zbytku mně už nic neříkajícího světa. Chci odpuštění od lidí, kterým jsem nejvíc ublížila, ale nemám šanci. Nedokážu udělat nic pro to, aby bylo vidět, že je mi to líto a že už to neudělám. Nedokážu hnout prstem abych se to pokusila odčinit nebo aspoň dala najevo pokání. A tím nadále zraňuji ty, na kterých mi záleží, ale mluvit s nimi nedokážu. A tak se už ani nelituju. Lituju ostatních. Těch, kteří se naučili mít mě rádi a já to neumím zpracovat. Nedokážu ustát tíhu toho, že na mě někdo spoléhá a že na mně někomu záleží. A tudíž bych měla být zodpovědná za své chování už nejen vůči sobě ale i vůči nim. Ale já přece zodpovědná nejsem. Není na mě spoleh a nedá se mi věřit. Možná proto, že já sama se neumím spolehnout a nedokážu věřit.

Tohle nemá být výmluva ani omluva mého chování. Je to pouhé konstatování skutečnosti, která na mě působí až paradoxně neskutečně. Ale omluvit bych se chtěla. Je mi to líto. To, co jsem udělala, to co pořád dělám a o čem vím, že s tím v nejbližší době nedokážu přestat. Ale je klišé pořád se omlouvat za něco, co se v nepravidelných intervalech pořád opakuje. Možná se mé naděje stanou realitou a já budu moc vystoupit z toho neustále kroužícího vlaku a označit to co se teď děje za minulost. Stát zpříma a pohlédnout pravdě do očí bez výčitek a zbytečných otázek. Ale nejdřív budu muset ten vlak zastavit a do té doby nezbude než hledět stranou a omluvit se za napsání tohohle článku, jehož napsání se už za chvíli zařadí do událostí minulých. Já můžu zatím dál odpočítávat.

Wind Of Change

3. března 2010 v 23:29 | The-Devil-in-Green |  Memories
Pomalu začínám chápat.

Každý tu má své místo. Každý má právo na kousek výsluní. Jen někteří vyplýtvají příliš energie bojem o takový, pro který se nehodí. Každý musí najít svůj a tam začít. Od nuly. Teprve potom bude jen jeho.

Natahat materiál a vystlat měkkej pelíšek, ve kterém bude dobře. Čistej vzduch a nikdy příliš chladno. Dobrej výhled do okolí a někdo, kdo pohladí.

Tam nemůže být tvor nešťastnej.
Tak jo. Jdu budovat.

An Unseen

28. listopadu 2009 v 23:46 | The-Devil-in-Green |  Memories
You want to cry but your eyes are perfectly dry, feel this deep emptiness that swallow up your soul. Something beutiful opens your chambre of secrets. You paralized sit and the most wonderful thing you can see is an empty wall.
And you cannot stop asking - why?
So much want someone standing always by your side, but you know there is noone.
Do you still want to wait?
Are you still able to search?

I am not. Not now.

Night-time Joy

16. listopadu 2009 v 1:33 | The-Devil-in-Green |  Memories
Dněšní - tedy včerejší - ráno jsem byla poctěna konverzací nevalné poetické hodnoty, zato hodnoty osobní. Nestává se vám příliš často, že pošlete videa pořízená vypůjčeným fotoaparátem umělci, jehož tvorbu neskutečně milujete, a od kterého vás dělí pár stovek kilometrů, nějaké ty stupně zemské šířky, mnoho let věkového rozdílu a spousta dalších věcí, které nejste ani sto si uvědomit.
A za pár minut přijde odpověd.
Nejdřív nevěříte, pak jste potěšeni, pak ze sebe chrlíte anglické věty na švédského člověka, který sedí někde za notebookem a vstřebává, co že mu to náctileté české děvče přes písmenka sděluje. Ochotně odpovídá.
Není to krásné?
Krásných věcí je spousta a já po delší době nepíšu z popudu pesimistického nýbrž z radosti. Tajemná noční hodina, krásná knížka k tomu, skvostná muzika, barvy jaksi zapadající do sebe, inspirující Švédi...
Najednou vám ze všeho nejromantičtější připadá rozbalit si spacák a uložit se na nepovlečenou, nesouvislou vrstvou nábytku obloženou postel stojící naprosto nelogicky nakřivo uprostřed pokoje.
A tak to místo toho, abyste dali věcem řád, prostě uděláte.
Dobrou noc!

Nothing's gonna change my world

14. listopadu 2009 v 23:40 | MyLittleDoom |  Memories
Tak se to stalo znova. To už je potolikáté, že i odhad toho čísla by mu byl příliš vzdálený. A nejhorší je, že si za to můžu sama. Opět. Jak typické... Říka se, když tě někdo zradí - jeho chyba, zradí tě podruhé - tvoje chyba.. Hmm.. Takže to znamená, že když někoho zradim jednou, můžu se tím užírat a vyčítat si to, ale když to bude podruhý, můžu už nadávat akorát tak tomu dotyčnému? A já to vlastně pak můžu přejít jen s lehkým ironickým ůsměvem na rtech a popřípadě nějakou hluboce oduševnělou pseudo-omluvou?... To zní jednoduše. Potom už ale teda nechápu, proč stále periodicky opakuju jednu a tu samou chybu, když je to vlastně tak jednoduchý jí nedělat. Asi si stále ještě přeju uvěřit, že lidi nejsou egoistický individualisti a že sociální komnikace a vztahy nejsou jen o uspokojování svých psychyckých (či fyzických) potřeb... Je těžký ještě věřit lidem, když mě stále dokola někdo přesvědčuje, že lidem se za žádných okolností věřit nedá. Ať už jsou blízcí či vzdálení, rodina, či přátelé, neustále mi ukazují, jak moc si za to všechno můžu sama... A možná to je ten důvod proč se jistojistě stávám jedním z nich a to důležité poselství předávám zas dál. Myslím, že je to začarovanej kruh, z kterého nelze vystoupit a i přesto že nidky vlastně nezačal, už nikdy nezkončí.
A tak si v hlavě tak nějak pohrávám s tou větou, která kdysi zněla jako ujištění, možá trochu jako prosba.., nekdy zněla až dětsky naivně. Ale teď mám z toho všeho pocit, že je to spíš výstraha, možná smutnej fakt, který člověku ušetří zbytečné doufání...
A naději, že se něco změní....
Nothing's gonna change my world, nothing's gonna change my world...
Sakra, kluci, jak ste to věděli?

Evening Loneliness

29. října 2009 v 22:14 | The-Devil-in-Green |  Memories
Zas pro jednou prohlídka tajemných útrob nitra mé hlavy.
S večerem se na mě snáší dávka vlezlé samoty. Takové té, která by tu vlastně být ani neměla, jelikož je vám jinak vcelku fajn. A ona přesto přichází a zažírá se vám do zátylku svýma špičatýma jedovatýma zoubkama.
Pocity marnosti a odloučení. Paradoxní vůči všemu tomu pěknému, co se kolem vás děje.
Možná je to právě tím, jak je všechno blízko, a přeci není na dosah. Dají vám přičichnout, a vy byste si aspoň lízli... Utíkají s tím, ale místo toho, aby vám definitivně milosrdně ukázali záda, se krutě a nekompropisně po každých pár krocích otáčejí, aby se ujistili, že je stále ještě sledujetě. Prchavé přízraky obyčejné radosti. Pohrávají si s vámi jak kočka s myší. Zakousnou se a pustí. Ukousnou ocásek a pozorují. Něžně nakousnou ouško a zase z povzdálí líně sledují, jak se zmítáte smyslu zbavení v posledním záchvěvu šoku.

Trošku dramatické pro líčení obyčejného zklamání?
Jenže co když to zklamání není jednoduše obyčejné. Je komplikované, zamotané a vámi prorostlé. Moc dobře víte, že když se to této sítě zamotáte, pomoc čekáte zvenčí. Protože jasně logicky vám dochází, že sami se z toho nevymotáte.
A tak čekáte, že vám nějaká dobrá duše podá alespoň naostřenou dýku.

Další články


Kam dál