Ve třídě je třicet lidí, v tý třídě jsou spolu už 4 roky 2 měsíce a 6 dní a stejně je spousta takových, co o sobě neví téměř nic. Proč je to neštve? Proč s tim nic nedělaj? Já jsem jedna z nich, a kašlu na to uplně stejně, a občas si to uvědomuju až moc...
Stejně mi to vadí a řekla jsem si, že se pokusim psát si a zapředávat plodné (snad) rozhovory i s těma, kteří to ode mě nečekaj. Kupříkladu dneska večer jsem si celkem fajn pokecala s jedním svým Potencionálně pseudo EMO spolužákem a mam z toho dobrej pocit. Těžko se to popisuje, dost možná to vyzní úplně jinak než je to myšlený, ale já vim, že budu zas jednou usínat s pocitem, že ten den byl aspoň k něčemu dobrej, z mýho pohledu, ale to stačí.
Netušim, proč mam poslední dobou čim dál častějš pocit, že by ten Fu*king Life potřeboval něčim oživit. Motam se na hranici totálního nedostatku času, totálního bordelu v hlavě a totálního stereotypu. Ale snad bude líp...
A tak povzoru Dead Poets Society, zamysleme se nad sebou a nad tim, jak dokážeme být k sobě navzájem slepí..... a CARPE DIEM!
taky sem si s tebou pěkně pokecal :)