Opět zahajuji tím, proč jsem na tento blog onehdá zanevřela. Frustrací.
Člověk se tu půl hodiny píše s článkem z řad ucházejících. V určitých pasážích je na něj pyšný, má pocit, že vystihuje, co autor chtěl říct, že je to něco dobrého na úvod snad nové epochy. Bylo v něm to, co jsem tam mít chtěla, byl takový, jaký jsem si představovala.
A proto omluvte, že toto je jen jeden z řady výkřiků do tmy, kterými je tento blog zahlcený, že je psaný s tím divným sevřením v břiše, které se objevuje, alespon u mě, v případech marnosti a ztracené práce. Toho, že je mi opět odepřeno mít veci tak, jak jsem si je přála, že píšu něco, co už zítra budu považovat za blábol. Těžko si v takových případech sama sebe vážit. Obzvlášť, když už píšu úplně z cesty.
Nějaký článek ale napíšu, protože jsem si řekla, že ho napíšu. Píšu něco, co mi přinese spoustu pocitů, jen ne radost.
člověk si připadá jak citlivka, že tak lpí na pár řádcích. Jenže ty řádky znamenaly to, že jsem mohla odstartovat novou éru tohoto místa. Bez čtenářů zvenčí, jen s jednou bytostí, která přislíbila angažovat se a tvořit, ten článek byl začátek něčeho nového, toto je pokračování v tlachání o ničem, snižující tento blog na úroveň desítek deníčků od náctiletých fanynek určité skupiny/zpěváka/seriálu.
Bojím se klišé, klišé je něco, co nenávidím, v čem se bořím až po uši a sotva lapu po dechu. Utopím se v absenci své vlastní kreativity. To proto jsem Tě sem přizvala, tento i ten předchozí článek je a byl adresován Tobě. Naprosto sobecky potřebuju, aby mě někdo vytáhl.
Forma blogu jaká je teď, a v jaké kvůli jednomu kliknutí slabošsky pokračuju mě ničí, představa, že to je to jediné, na co se zmůžu mě zevnitř užírá a přežvejkává po malých soustech. Zoufale si potřebuju něco dokázat.
Jenže místo začátku se teď motam v sebelítosti.
Vidíš, co se mnou dělá pitomé překliknutí?
Doufám, že to nečte nikdo jiný, protože toto není reprezentaivní část mé osobnosti. Nutím se k zveřejnění kvůli Tobě. Nemůžu si dovolit déle čekat. Nechat Tě čekat. Jen své vysněné jsem měla nadosah.
Opakuju se. A osud je svině. Takhle to být nemělo, naštěstí stále v mé moci je vzít těch pár písmenek a zmáčknout Delete. Rozhodnu se ráno, třeba si to do té doby přečteš.
Mám Tě ráda, nedokážeš si představit jak...