Lidi vzdycky rikaji ze detsvi je nejstastnejsi obdobi v zivote. Tak jsem tak dneska sedela a premyslela proc. Mozna je to duvera. Maly deti jeste nejsou zklamany zivotem, nikdo je nezradil a kdyz uz jim lidid lzou, tak ony na to vetsinou neprijdou. Muzou bezhlave verit komukoliv cokoliv. Jak tak nad tim uvazuju, tak tohle jim docela zavidim. Myslim, ze stejny duvod ma i vira v boha. At uz clovek veri v kterehokoliv "spravneho a jedineho" boha, nikdy neni sam. Vzdycky ma nekoho, komu se muze sverit, komu muze duverovat a je tu neco, co ho presvedcuje ze vsechno na svete je fer. Ze se to vsechno deje z nejakejo duvodu. A ze vsechno zle co si kdo v zivote vytrpi se po smrti v dobre obrati. Obcas touzim byt jako oni. Obcas touzim aby mi moje rodina vrila do mysli, ze vira je prima a ze je tu nekdo komu fakt muzu verit. Opravdu jim zavidim. Kdyz tak premyslim, co je, sakra, vryty do my hlavy, tak to co pomalu vyplouva na povrch se mi ale vubec nechce libit. Matne vidim slovba jako: neduvera, zklamani, bolestiva pravda o tom, ze zivot proste spravedlivej neni. Hluboko kdesi hodne vzadu je tluste vyrito, ze muj zivot neni zadna beletrie a ze az mi bude nejhur, az to opravdu nebudu zvladat, tak me, hlavnimu hrdinovi pribehu, nikdo neprijde napomoc. Nikdo necekany se neobjevi a nic zvlastniho se nestane. Prokaze se zakon pravdepodobnosti realnyho zivota a ja budu stejne na vsechno sama. Joo.., to se mi v knizkach vzdycky moc libilo, ze kdyz se hlavni hrdina citil spatne, tak se ho hned nekdo zeptal, co se s nim deje. A nebo mu to pomohlo k necemu uplne jinymu, ale z konce vzdycky neco vyplynulo. Neco dobryho. Ja uz se proste naucila, ze nikdo neprijde a k nicemu dobrymu to nikdy nepomuze. Ze kdyz ti neni dobre vetsinou to nikdo nepozna. Ze zivot proste neni jako americkej dojak, kde vsechno konci stastne a divak odchazi s pocitem naplneni. Uz vim, ze az se zatahne opona za skutecnym zivotem, zadny potlesk nezazni a svetla se znova nerosviti. Uz bude vzdycky tma.. Lide sou individualsti a kladni hrdinove neexistujou. Clovek casem prestane verit na zazraky, protoze kdyz se nedeli do ted, proc by se najednou meli objevit. Treba sem si zvolila spatnou cestou do kraju, kde zazraky nezijou. Zije tu jenom neuprosna realita, ktera ciha na kazdym kroku a napadna te ve chvilich, kdy to cekas nejmin. Celkem uspesny lovec. Nebo ty zazraky proste nevidim. Mozna jenom neverim. Asi...
Asi je opravdu lepsi byt ditetem. Nebo alespon ta doba, kdy jsme naplneni duverou je krasna. Ale my co tohle vsechno vime, uz se zpatky vratim nemuzeme, ac se tolik snazime, ale proste to nejde. Nedokazeme to. Nevime jak... a hlavne... uz neverime...