Tak napotřetí...
To se říká, že už by se to sakra mělo rozhejbat. Jenže ono člověka něco napadne a pokud to ihned nezveřejní, zase to letí pěkně rychle do kytek....
Když se k tomu přidá nadávající maminka, bratr opět něco požadující, nebo velice překvapivě sávkující server blog.cz, jeden je z toho zoufalej.
Celý tento článek měl vzniknout na popud jistého nejmenovaného přispěvatele na jedno nejmenované forum. A co kecam, on taky nejspíš vznikne, jen se musím popasovat se skutečností, že už jsem dvě třetiny svých zcela jistě velmi zajímavých myšlenek někde poztrácela.
Opět se totiž někdo vjádřil v tom smyslu, jak stašné že to v současné době s Nightwish (a Tarji) fans je, cosi o fanatických slečnách temnoty a že je to celé veliká komerce a zkrátka nic, co to bývalo...
S tím nejde než souhlasit, kdybych ovšem už kvůli ročníku svého narození nutně nespadala do oné kategorie "nových-méněcenných" fanoušků a tak se mnou taky nebylo zacházeno.
Člověk se s tim dost těžko vyrovnává když je v psychických sračkách, neví kam dřív a vůbec by tu radši nebyl a pak jako blesk z čistého nebe, čirou náhodou se zaposlouchá do tónů Ever Dream a zjistí, že si připadá jako v tranzu. Ať si chlast táhne tam, kde slunce nesvítí a mě obklopí všichni ti draci, elfové a bytosti z jiných světů, které jsem pod tím slyšela. Jak kolenem do soláru. Když si poté poslechnu The Kinslayer... Jediné dve skladby, které jsem měla k dispozici. Kinslayera jsem snad během prvního večera slyšela 20x. A pořád jsem neměla dost. Začala jsem se pídit po tom, co jsou vlastně ti Finové zač a pomalu se dostávam je zjištění, že je po všem, že už vlastně neexistují, že to byl chvilkový záchvěv naděje, a ono nic, je tomu zhruba 4 měsíce, co dostala Tarja vyhazov, venku sněží a nikdo neví, co bude dál.
Ten příběh znáte, a pokud neznáte, není to těžké, věřím, že pokud budete chtít, poznáte...:-)
Jen jsem se tímhle zdlouhavým způsobem chtěla dostat k tomu, co řeším a co mě žere už delší dobu. To jest prostá skutečnost, že se ke všemu dostávám jaksi pozdě, nebo vůbec. Ti, kteří jsou nejvíc slyšet jakožto fanoušci fandící málem před vlastním vznikem kapely/seskupení/filmu/narozením té či oné osobnosti, jsou z velké většiny mladší sourozenci, děti lidí tím daným tématem se zabývajících, pod patronátem někoho, kdo je vede určitým směrem. Když někdo vyrůstá s tím, co si ulovíš a sebereš to máš, doma se poslouchá ticho a žádné velké diskuse se nevedou, nemá někoho, kdo by ho přivedl k novým věcem.
Nejsem tady proto, abych si stěžovala, mám se dobře. :-) Jen tím chci poukázat na to, že ne každý má vzor, ne každý ví, co chce, někdo si na to musí přijít sám, a trvá mu to pochopitelně delší dobu a každá nová věc je dílem náhoda. V podstatě, můj dvanáctiletý bratr může tvrdit úplně stejně, že poslouchá NW od 10 a je tím pádem daleko dál, než jeho vrsevníci. Má pravdu.
Takže zásadní poselství je, že všechno je relarivní. Tahle věta není zrovna dvakrát originálním zahájením ani závěrem úvahy, nicméně něco na tom bude.
Už mě unavuje neustále být pozadu, člověku je pořád předhazováno, že mu ujel ten a ten vlak. Já za nim utíkam s jazykem málem na vestě, ale ne vždycky ho stihnu. A předhazováno je to hlavně mnou samotnou. A už se zase pohybuji v hladinách, kam jsem zabřednout nechtěla.
Ono to vážně zamrzí.