Jsem tu. S novým článkem. Už zas? Ano, už zas.
Lidem, které návštěva tohoto blogu otrávila, se omlouvám. Nechť se tu už neukazují, prokazují si tím službu.
Ono je bezpředmětné psát články někomu, když se počet těch nějakých dá spočítat na prstech jedné ruky. Ano, je to svým způsobem deníček. Nejspíš deníček litující mojí osobu a vzdychající nad tím, kde proč kdy a v jakém rozpoložení se nachází. Chápu ty z vás, kterým se to nechce číst a ještě více ty z vás, kterým jsem o blogu neřekla. Opravdu chápu, že se tu, přes tento jistý hendicap v oblasti informovanosti, nezjevujete.
A chápu i sebe, že sem píšu zrovna toto, přestože jsem se svým spolupřispěvatelem domluvená na naprosté izolovanosti. Až bude ten správný čas, vysvětlím.
Nicméně sem píšu znovu. Možná proto, že jsem se opět navrátila z virtuálních končin nedosažitelnosti. Možná proto, že mě to začíná bavit. Že jsou na některé z mých článků kladné ohlasy, i když ne zapsané do komentářů. A z této sobeckosti přispívám i nadále.
A závěr? Nevěřte modrým očím, takovým těm nebezpečným, do kterých se rádi díváte...
Zaver je gud...