Založila jsem novou rubriku. Předpokládám, že přibývat do ní budou zatím především počiny dávno již někam zapsané. Avšak pečlivě vybrané.... Na nějakou soustavnější literární činnost mi v současné době zkrátka nezbývá čas. A tak malá ochutnávka sepsaná po jendom obrovském zážitku. Není to nic výsavního, je to relativně krátké a hodně staré, a hlavně jsem to včera znovuobjevila, cosi si připomněla, ...dlouho jsem ta písmenka neviděla, a tak jsem se rozhodla zveřejnit.
Kráčí tvor pustinou. Je tma. On přemýšlí, usilovně, a na nic nepřichází. Nedokáže udržet souvislý tok myšlenek. Už neví o čem přemýšlel když odtamud odcházel.
Kráčí dlouho.
Dostal strach. Chtěl by se schovat, ale kráčí pustinou.
Motá se na rozhraní snu a reality. Ty sny nesnáší, chtěl by žít, ale opovažte se mu na ně sáhnout. Byl by agresivní. Kopal by a kousal. A kdybyste mu je přece jen vzali, stejně by nežil.
Schoval by se, pustina nepustina. Ale teď je ve snu, a schovat se nemůže.
Probleskující záchvěvy reality ho děsí. Tak už ho neděste. On je na pustině. Nemůže se před vámi schovat.
Má kamaráda. Kamarád nemá tvora. Kamarád tvora nezná. Kamarád žije jinde.
Tvorovi to nevadí, má kamaráda. Ten kamarád taky kráčí pustinou, možná tou samou, s tvorem jí mají nejspíš společnou.
Kamarád má oproti tvorovi výhodu.
Ví, jak utéct před těmi, kteří ho chtějí vtlačit do reality. On, stejně jako tvor, moc dobře ví, že by v realiě nepřežil. Tak skládá hudbu. To tvor neumí.
Tvor kráči.
Kamarád tvoří.
Oba jsou na pustině.
Nechápete? Nevěste hlavu. Dalo se to čekat. :-)
Připadá vám to jako dětinské vylívání citů? Nedivte se, psal to ranně-pubertální tvor propiskou z té doby.
Já jsem ale přesvědčená, že něco na té situaci bude... ;-)
tvor se zda byti krajne sympaticky...