Taky jste si všimli jak se vám píše lehce, když vás něco bolí, cítíte se ukřivděně, máte pocit, že jdou věci špatným směrem?
Ale ano, je tomu tak, není to nic překvapivého a mnozí z vás si alespoň pomyslí Komu to cpe? Je nějaká chytrá. To vim i bez ní... Možná na tom něco bude, ale nechme být...
Někteří vás kvůli této maličkosti ovšem pošlou do patřičných mezí, a v závislosti na tom, kým ten dotyčný je, ho buď pošlete přesně opačným směrem s pěkným "Sbohem" do týla a nebo se tím budete užírat a trápit a proti své vůli tvořit kompromisy.
A není to jen narážka na to, že jsem opět na této stránce osiřela. Ještě, že mám věrného kámoše v záhlaví.:-)
Z Vánoc si odnáším nesmyslné zklamání. Jen proto, že někdo není schopen dodržet slovo, vracím se o krok zpět. A stačila jedna věta, možná slovo, a bylo by fajn...
Do toho se člověk dovídá věci které by ani nemusel. Někde uvnitř cítí, že jsou nepatřičné. Překážejí svému nositeli stejně tak, jako by si ti, již se to týká nikdy nepřáli, aby se k němu donesly.
Tolik věcí je čistý paradox. Překroucené cesty. Tečou. Zalézají do spár. A tam hnijou. Romantika.
I know so many people, I know them so much... They´ve never expected. And have I ever expected? And they still don´t know I am that close. I am breathing on their necks and they don´t even feel the change. I am so sorry for them. But the whole story is secret. It´s a hidden beast. And I am part of it.
Kolik lidí vlastně zná mě? Kolik se jich zajímá? Kolik by se asi přišlo rozloučit?
Jsou otázky kterým se odpovědi do páru kamsi zatoulaly. Čekají na správný okamžik. Pak do sebe zapadnou... :-)
Your Devil, in green? May be...