close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Vzpominam

11. ledna 2009 v 18:45 | MyLittleDoom
Minulost.. Nechci ani pomyslet jak vzdalena mi ted pripada. Chybi mi kazda jeji cast zvlast a vsechno dohromady, ale presto bych se do ni ani za nic nevratila. Zmena byla prilis velka a ja prestala nalezet mezi sve bratry a sestry. Objeti nema smysl, pohled do oci nedava nic jineho nez mrazivy pocit v zatylku. A presto, pouhy pohled z dalky nestaci. Nedokazu zustat, ale nedokazu ani odejit. Potrebuji veci, ktere jednoduse nechci. A tak dal zustavam nekde na pomezi. Sama.., ve tme. Ze mluvim v hadankach? Mozna.. Ze to nedava smysl? Urcite... (Ze uz ste tohle slyseli? na 100%...) Presto me to desi. Nedokazu se srovnat sama se sebou, tak jak se mam pak vyrovnat se vsim ostatnim? Zjisteni, ze kdyz me lidi jednoduse urazi a neberou na me zadny ohledy, ja se citim sebejista a mozna i dokonce v jakemsi poutu k dotycnym. ALe jakmile na me lidi zacnou byt hodny a mili, nevim co delat. Nedokazu se ovladat, ztracim jistotu a dostavam strach... A pak uz jen utikam. Utikam dokud nenajdu poradnou skrys kde se muzu schovat. Nerozumim. Proc je pro me jednodussi byt s lidma ktery nesnasim, nez s lidma ktery miluju? Proc je jednodussi obejmout nepritele nez podat ruku priteli? Proc se neustale vracim k lidem, kteri me podrazili, a k lidem, kteri me maji radi se otacim zady? Proc mi moje podvedomi blokuje tu snadnou cestu osudem a neustale me posila po te plne trni co vede hlubokym snehem ktery nuti cloveka kazdou chvili upadnout? Rada pochopim, ac netusim kdy, doufam ze jednou snad. Doufam ze jednou se mi podari dostat se na tu spravnou cestu. V to ze by me tam nekdo odved nedoufam, pac nema smysl doufat v to ze bych se nechala.. A to vede jen k jedinemu.. :
Promin. Je mi to lito. Nedokazu byt na blizku kdyz je to mozne, ale pokud sem dal nez na dohled, vsechno mi to chybi a chtela bych to napravit. Promin, je mi lito , ze ublizuji s laskou v srdci, s dykou v ruce a se slazami v ocich. Miluji, dokud nejsem milovana. Tam zacina bolest, uzkost a strach ze delam veci, ktere neschvaluji. Snazim se a doufam, ze jednou.. jednou bude vsechno jinak. Ze jednou dokazu odejit nebo zustat. Doufam, ze jednou budu opravdu vzpominat, bez touhy po zapomeni. Doufam, ze jednou dokazu milovat bez ublizeni. Doufam, ze jednou pochopis a odpustis. Doukud dycham, doufam...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama