Neúnavně pokaždé. Ten trapný vstupní monolog.
"Co si proboha myslíš, že tady budeš psát?
"Nevím, něco mě přeci napadne."
"K čemu ti to je? Co si tim sakra dokazuješ?"
"Dokazuju...?"
"Stejně tě nikdo nechápe. Jak by mohl? Tajnůstkaříš si tu a myslíš si, kdovíco nejsi."
"No dovol!"
"Nechci se hádat, ale zamysli se nad sebou. Začni psát normálně. Nebo s tim sekni."
"Dobrou noc"
V zajetí psychotických představ. Obklopena lidmi, kterých se děsím. Neschopna normálního projevu. Psaného. Mluveného. Kresleného. Dotyky....
Netušící o co komu jde. Jsem dobrou hračkou. Jen tak dál. Bavte se a smějte. Ale nebrečtě, když se začnu smát já!
Volná ve svém pohybu a unavená z čerstvého vzduchu. Co víc si můžu přát?
S bordelem v hlavě šinu si to ulicemi. Sluchátka v uších. Světe polib mi prdel.
Zase o něco moudřejší? Díky Ti, pane, který si nechceš hrát.