Ačkoliv slunce venku bylo vysoko na obloze, dolu do budovy, kam mohlo vniknout pouze jedním drobným oknem, se ho příliš nedostalo. Ačkoliv venku bylo neúprosné vedro, ona měla puštěné topení a i přes to jí byla zima..
Všechno se ale zdálo být tak bezvýznamné. Někteří lidé tvrdí, že zlo neexistuje, že je to jenom nepřítomnost dobra.. a nebo jeho neznalost. Z toho vzplýva,že člověk nemúže být zlý. Může "jen" nekonat dobro. A nebo neví co je správné a co není. Člověk NEMŮŽE být zlý.... Proč si tak tedapřipadá...? To že by nevěděla co je správné to se dá vyloučit, ona to věděla moc dobře. Na to se opravdu nevymluví. Pak zbývá tedy jen absence dobra. Hmm... To že nekonala dobro je sice pravda, ale tahle celá teorie opravdu nesedí. Výmluvy došly. To brzo. Na slzy už je příliiš pozdě. A smutek, který stejně nic neřeší, je jen dalším z četných zářezů na pažbě kata veterána. Ta lhostejnost občas až zaskočí. Lítost přerůstá v sebelítost a neschopnost cokoliv změnit. A nebo pochopit.
Je sama ve tmě. Nebyla to ta již zmíněná nepřítomnost světla. Tahle tma byla jeho opakem. Stejně jako zlo má být opakem dobra. Mělo by.
Podržet přátelé blízko, ale nepřátelé držet ještě blíž. A kruh který se vytvoří kolem má konečný počet míst. A přes davy v prvních řadách kamarádi vzadu marně mžourají jestli tam v dálce ve předu jí zahlídnou. Marná snaha, je to moc daleko. I ti nejtrpělivější to časem vzdají. A jí zbyli jen oči pro pláč, které už nepláčou, otázka proč, na kterou už dlouho žádnou odpověd nečeká a vzadu v hlavě, malá černá věc se zaraduje - takhle to přece má být, a najednou jí odpoví na tu otázku ní ze všech nejpokládanější. Proč...
Je to strach. Strach ze zklamání.
Ale ona přece nikdy moc neočekávala a tak ji málokdo dokázal zklamat. Nedává to smysl. Málokdo. Málokdo až na....
...
A najednou to smysl dává. Je to stejné jako jít ku životu přes mrtvoly, ku štěstí přes smutek. Ku lásce přes zradu. A tak zradí všechny které miluje dokud oni nemilují ji. Bez ní jim bude líp a ona bude pak zrazovat a zklamávat jen ty které si drží tak blízko. Jen ty kteří si zatím nezasloužili být ní milováni. Ale každý dobrý skutek, jak už to bývá, náležitě potrestá. Čím víc toho pro ní uděláš, tím víc tě bude milovat a tím víc dozadu tě pošle. Těžko jí vysvětlíš že o ochranu nestojíš, těžko se snažíš zůstat blízko. A čim víc se snažíš tím rychleji se vzdaluješ...
Jen škoda že už není cesta zpátky. Všechno by se udělalo jinak. Sebelítost se pomalu mění v zklamání. Zklamání seba sama pro zklamání všech milovaných.
Miluje slunce. Možná už jej taky zklamala a proto se drží tak daleko. A tak dál uprostřed falešných úsměvů falešných přátel sedí sama. A slunce sem pořád nesvítí.